Záchranka v kraji potřebuje nové sanitky. Chybí ji také vozy pro extrémně obézní pacienty

Záchranná služba v Karlovarském kraji nakoupí nové sanitky. Některé vozy z evropských peněz a další z příspěvku, který hejtmanství dostane z ministerstva zdravotnictví. Vozový park záchranky se letos díky tomu obnoví najednou a ne po částech jako doposud.

Z peněz ministerstva zdravotnictví nakoupí záchranka tři sanitky pro extrémně obézní pacienty. Takové vybavení totiž v kraji chybí. Vozy společnost umístí do všech tří okresních měst. 

„Běžná nosnost nosítek je 180 kilogramů. Jenomže někteří pacienti se i přes tu nosnost na ta nosítka nevejdou. My potřebujeme speciálnější techniku, například i pro nakládání pacienta do sanitky. To znamená hydraulický stůl, který se vysune ven ze sanity, na něj se naloží širší, větší nosítka a ta zavedou pacienta do vozu,“ říká ředitel záchranky Roman Sýkora. 

Vozový park sice záchranka obnoví, ale s dalšími problémy se musí i nadále potýkat. A tím je nedostatek lékařů. Navíc musí společnost dodržovat zákoník práce, kde lékař nesmí odpracovat příliš přesčasových hodin. To se ale dá dodržovat jen stěží. 

„My máme pět míst v Karlovarském kraji, odkud lékaři nepřetržitě vyjíždí. Každé takové místo je třeba zajistit pěti lékaři, takže se dostáváme na počet 25 lékařů, které bychom potřebovali. Nicméně jich máme jenom dvacet. Takže všechno to je na úkor přesčasové práce těchto lékařů a několika externistů. Myslím, že bychom byli schopni nějaké lékaře přijmout,“ tvrdí Sýkora.  

Jenomže noví se nehlásí. Průměrný věk lékaře na záchrance v Karlovarském kraji je 55 let. 

„Zdá se, že ta práce je pro lékaře méně atraktivní z několika důvodů. Oni musí udělat celé své specializační vzdělání někde jinde a pak teprve můžou přijít k nám. A mezitím si to rozmyslí. Většinou zájem o práci na záchrance mají mladí lékaři po škole, kteří u nás ovšem nemohou sloužit,“ říká Sýkora. 

Podle něj je velký problém i v tom, že si záchrannou službu dnes volají lidé i kvůli banalitám. Například zvýšené teplotě nebo křečím v nohách po chůzi v botách na vysokých podpatcích. Lékaři k pacientům ale vyjet zkrátka musí. 

„Je třeba si uvědomit, že za telefonem na tísňové lince sedí operátorka, která toho pacienta nevidí a musí se plně spolehnout na to, co říká. Oni tak často zveličují své obtíže. Z určité účelovosti chtějí využít toho, že se dostanou k přednostnímu ošetření. Ale na druhou stranu existuje spousta lidí, kteří jsou skutečně zoufalí a neví si rady s banálním případem. Často je to v případě dětí. My v terénu ošetříme zhruba dva a půl tisíce pacientů měsíčně a asi 200 pacientů necháme doma,“ vypočítává na závěr Sýkora.  

Nejčastěji záchranná služba ošetřuje pacienty při zástavě srdce, také cévní mozkové příhodě nebo infarktu myokardu.