Fulltextové vyhledávání

Drobečková navigace

Zdravotnická záchranná služba Karlovarského kraje > Aktuality > Příběhy o záchrance > PŘÍBĚH 10.: „Obraz záchranky v médiích a představy některých laiků o systému ZZS“

PŘÍBĚH 10.: „Obraz záchranky v médiích a představy některých laiků o systému ZZS“



Stává se mi, že kráčím po chodníku a projdu kolem lidí, kteří si sdělují své dojmy ze zásahu zdravotnické záchranné služby u nich doma. Není žádnou vzácností slyšet následující repliky: „Tak k nám přijelo to ARO…“, nebo: „Byli u nás doktoři a řekli mi, že musím do nemocnice…“ Místo tří teček si může každý dosadit libovolné vyústění příběhu. Základem problému, o které se chystám psát, je samotný fakt, že zdravotnická záchranná služba je označována jako ARO, nebo že mají lidé pocit, že z vozu záchranky vypochodují k pacientovi doktoři.

Rád bych uvedl podobné omyly a tradované mýty na správnou míru, takže následující článek bude pojat poněkud atypicky. A myslím, že mohu rovnou předeslat, že zaměňování pojmů a dojmů se netýká jen laické veřejnosti jako takové. Ledasco se člověk „dozví“ i z některých filmů, nebo seriálů z prostředí zdravotnictví, občas z úst osob veřejně činných, ale kupodivu i od některých kolegů z oboru. Nemyslím si, že to ti lidé dělají naschvál. Jen zkrátka v oboru urgentní medicíny a zejména přednemocniční péče došlo v posledních třiceti letech k poměrně rychlému vývoji, zejména v oblasti technologií a organizace týmové spolupráce. Člověk by si řekl, že třicet let není málo, ale setrvačnost lidského myšlení je patrně delší, než jsme ochotni si připustit. A tak se nám v běžné řeči někdy prolínají pojmy zastaralé se špatně pochopenými pojmy novými, nebo je představa laiků o naší práci modifikována „výukou“ v režii některých TV seriálů, jejichž kvalita těžce pokulhává za popularitou.

Jaká je tedy naše soukromá sbírka mýtů a omylů? Začnu tím, co jsem už nakousl v úvodu:

…přijelo k nám ARO…

Zdravotnická záchranná služba spadá pod obor nazvaný urgentní medicína a medicína katastrof. Jedná se o samostatný obor. Personál na záchrance sice resuscituje, občas (spíš velmi zřídka) musí někoho uvést do anestezie, ale v drtivé většině případů nemá to, co se v přednemocniční péči děje, s prací na ARO nic společného. Nebo snad astmatici, kardiaci, diabetici, lidé s bolestí zad, břicha, apod. chodí za doktorem na ARO? Takže až za vámi přijede záchranka, skutečně to není ARO na kolečkách, ale…zkrátka záchranka.

 

…byli u nás doktoři…

Já samozřejmě nevím, kolik u vás bylo toho dne doktorů. Mohl k vám přijít doktor práv, doktor filozofie, veterinář, praktický lékař, a další. Nicméně vězte, že když k vám přijede záchranka a ze záchranářských vozů vystoupí skupina lidí v reflexních uniformách, doktor je tam maximálně jeden. Ve většině případů přijedou dokonce záchranáři bez doktora. Jen pro ilustraci, v Karlovarském kraji připadají řekněme čtyři vozy bez lékaře (velké sanitky) na jeden vůz s lékařem (malé sanitky). Ve stejném poměru jsou ošetřováni pacienti. Tedy cca 20 % pacientů ošetřuje lékař společně se zdravotnickými záchranáři, ostatních 80 % pacientů je výhradně v rukou zdravotnických záchranářů a lékaře potkají až po předání v nemocnici, případně může zdravotnický záchranář konzultovat s lékařem po telefonu. Systém takto funguje už roky, nejedná se o horkou novinku.

 

…pane doktore, mohl byste mi na to napsat recept?

Lékař u záchranky řeší, nebo měl by řešit případy, kdy je ohrožen život pacienta, hrozí mu akutní zdravotní komplikace, nebo zkrátka vyžaduje nějaký okamžitý zásah. Proto není lékař ze záchranky recepty vůbec vybaven a nemá právo je předepisovat. Zde se jedná o problém historický. Ještě když jsem začínal na záchrance, k lehčím pacientům jezdila kromě samotné záchranky také takzvaná pohotovostní služba. Ve voze pohotovostní služby seděl zpravidla praktický lékař, který mohl recepty psát. Tato služba byla zrušena před léty, a to na celostátní úrovni. Nechci na tomto místě rozebírat, co si o tom osobně myslím, ale ať už je to jak chce, tohle je problém, který zdravotnická záchranná služba nezachrání.

 

…v seriálu (nejmenovaném) jezdí na záchrance dva doktoři…

Ti, co se na tyto seriály nedívají, nechť tak činí i nadále. Já osobně jsem viděl z tohoto díla náhodné útržky, kdy se na záchrance v jednom zapadlém městečku vyskytovali dva lékaři na jednom stanovišti. Nevím, snad dokonce jezdili v jednom voze, ono je v tomto seriálu asi možné všechno. Také jsem viděl, že občas pomáhali (podotýkám, že v době, kdy byli ve službě na ZZS) chirurgům na sále, pak tam nějaký lékař lezl po zábradlích balkónů do x-tého patra paneláku. Nevím, kde se inspirují ti, co píší scénář k tomuto dílu, ale upozorňuji, že to s realitou nemá vůbec nic společného.

 

…v seriálu (nejmenovaném) byla dispečerka, která zvládala úplně všechno…

Aha, myslím, že je řeč o seriálu, jehož kousek jsem také zahlédl, kde operátorky jednoho zázračného operačního střediska řešily problémy hasičů, policie, záchranky, vše s přehledem bravurou a elegancí. Zkrátka superženy, které by snad zvládly řídit i letový provoz v Hamburgu, válečné operace, nebo let na Mars. Omlouvám se operátorům, supermužům, ale nezvládl jsem se na to dívat tak dlouho, abych zjistil, jestli se v seriálu také vyskytují. Realita je taková, že operační střediska jsou specializovaná. Na lince 112 je sice k dispozici tlumočník a jedná se o mezinárodní číslo výhodné zejména pro turisty, jinak je účelem této linky víceméně distribuce hovorů mezi ostatní tísňové linky. Takže kdo si chce ušetřit nervy i čas, nechť volá i nadále na čísla, která se učil ve škole: 150 hasiči, 155 záchranka, 156 městská policie, 158 státní policie.

 

…chceme na záchrance lékaře…jakéhokoliv…hlavně ať je to lékař…

Toto je typická replika, kterou jsem slyšel spíš z úst politiků. Jejich pohnutky v tomto případě naprosto chápu. Snaží se zajistit služby lékaře na záchrance pro občany města, ve kterém působí. V naší zemi je tradicí, že každého pacienta s jakýmkoliv problémem přece musí vidět lékař. Ovšem přesvědčení, že jakýkoliv lékař na záchrance je lepší, než samotný záchranář bez lékaře je těžký omyl. Bylo by rozumné jít s bolavým žlučníkem k zubaři?  Nebo jít rodit na ušní? Nebo by měl dopravní nehodu řešit psychiatr? Pokud nám to připadá přinejmenším divné, možná až bizarní, proč by se to mělo stát normálním jen z toho důvodu, že lékař se při tom nenachází v nemocnici, ale v terénu, nebo u pacienta doma.

Zkrátka na záchranku patří buď lékař urgentní medicíny, nebo obecně jiný tzv. intenzivista, nebo zdravotnický záchranář, což je člověk, který několik let studuje a prodělává několikaletý výcvik v oboru urgentní medicíny a přednemocniční péče. Plně vystudovaný a zkušený zdravotnický záchranář zvládne většinu zdravotních potíží v přednemocniční péči, případně se postará o pacienta, než na místo dorazí lékař ze vzdálenějšího stanoviště. Tento systém zde již funguje léta a dokonce v řadě (možná většině) zemí civilizovaného světa lékař na záchrance vůbec nepracuje a celou přednemocniční péči úspěšně zajišťují výhradně zdravotničtí záchranáři, případně konzultují lékaře v nemocnici po telefonu.

 

…proč jste tak dlouho zavření s pacientem v sanitce a už nejedete? Proč čekáte na místě?

Představa některých laiků o záchrance je ta, že se vůz zdravotnické záchranné služby rychle přiřítí na místo, „doktoři“ naloží pacienta na nosítka, maximálně mu dají kyslík a namotají na něj pár obvazů a vzápětí se řítí do nemocnice, aby to stihli, než ten nebohý člověk vydechne naposledy. Jistě, je to vcelku přesný a výstižný obraz záchranky…ovšem tak z let 1955 až 1985. Zkušenosti ze záchranek po celém světě ukazují, že mnohem lepších výsledků se v drtivé většině případů dosahuje tehdy, je-li pacient na místě ošetřen, stabilizován a následně pokud možno rychle ale šetrně převezen do nemocnice. I nadále existují případy, kdy pacienta nelze na místě stabilizovat, ale ty jsou spíš výjimkami z pravidel.

 

…já jsem neresuscitoval, protože jsem se bál, abych mu ještě víc neublížil…

Člověk, u kterého právě došlo k srdeční zástavě, je člověk, který umírá. Může se samozřejmě jednat o starého, nebo těžce nemocného člověka, který právě dospěl ke konci svého života. Na druhou stranu ale může dojít k zástavě u lidí různých věkových kategorií a z různých příčin. Jejich srdce jsou ještě příliš zdravá na to, aby ukončila svou činnost definitivně. Těmto lidem můžeme ublížit jedině tak, že se jich ani nedotkneme a necháme je dál umírat. Resuscitace, i kdyby se jednalo jen o její nejjednodušší laickou formu, a to samotnou masáž hrudníku, dává těmto lidem alespoň nějakou šanci na přežití. V opačném případě šanci nemají.

Samozřejmě může mít laik obavu, aby neublížil srdeční masáží člověku, který je jen v bezvědomí, opilý, pod vlivem drog, apod. ale jeho srdce pracuje. Těmto lidem jednak masáž neublíží, jejich srdce bude pracovat dál, jednak dají velmi rychle najevo, že masáž nepotřebují. Začnou nějak reagovat. Od bolestivé grimasy a snahy uhnout, přes snahu odstrkávat naše ruce, extrémně až po probuzení.

 

…ve filmu při resuscitaci volali, křičeli a dávali výboje a vy jste tak potichu…

Skupina zdravotnických záchranářů, která resuscituje, se domlouvá jen minimálně, protože je v resuscitaci pravidelně cvičená a protože postupy při resuscitaci jsou jasně dané. Proto stačí jen krátké povely toho, kdo resuscitaci řídí, případně krátké odpovědi ostatních. Křičet není potřeba, protože všichni záchranáři stojí, nebo klečí kolem pacienta a  slyší se navzájem i bez křiku. Tzv. výboje neboli defibrilace se také nepoužívají rutinně u každé resuscitace, ale pouze v situacích kdy jsou tyto výboje potřeba. Základem každé resuscitace je především kvalitní nepřímá srdeční masáž a dýchání.

Na rozdíl od toho, je-li resuscitace zobrazována ve filmu, je potřeba ji prezentovat tak, aby celá situace vypadala co nejdramatičtěji. Takže tým zdravotníků pobíhá okolo, ozývají se srdceryvné výkřiky typu: „Dýchej! DÝCHEJ!“ případně „Ztrácíme ho!“ Monitory řvou, každou chvíli se ozývá pištění nabíjejícího se defibrilátoru a další výkřiky: „Pal! PAL!“ Na závěr, když už si divák myslí, že je po pacientovi, přijde někdo na spásný nápad, natáhne jehlu s adrenalinem velkou tak, že by zabila snad koně, zarazí ji umírajícímu mezi žebra a zařve: „Dávám adrenalin do srdce!“ Po tomto zásahu pacient zakašle, zamrká, posadí se a praví: „Co se to stalo? Já jsem asi usnul…“

Věřte tomu, že to tak v reálném životě nejen nevypadá, ale že to profesionálové vnímají jako směšné. Zkrátka je to filmařský kabaret, který neukazuje divákům, jak vypadá ve skutečnosti resuscitace, ale jakým naivním způsobem si tu resuscitaci představují autoři takového škváru.

Dalo by se asi pokračovat, ale případy, které jsem vybral, patří k těm nejčastějším a nejtypičtějším, s kterými jsem se ve své dosavadní praxi setkal. Doufám, že přinesly trochu zábavy i poučení a budu rád, když se po přečtení těchto řádků podaří alespoň u některých čtenářů některé mýty a omyly opravit. Myslím si, že si to zdravotnická záchranná služba, i s ní spojený mladý medicínský obor nazvaný urgentní medicína a medicína katastrof, zaslouží.

#ZZSKVK