Fulltextové vyhledávání

Drobečková navigace

Zdravotnická záchranná služba Karlovarského kraje > Aktuality > Příběhy o záchrance > PŘÍBĚH 4.: „Proč má smysl žít a pracovat v pohraničí, meditace o cestě z města“

PŘÍBĚH 4.: „Proč má smysl žít a pracovat v pohraničí, meditace o cestě z města“



Téměř devatenáct let jsem působil jako lékař na jedné frekventované zdravotnické záchranné službě, na základně nedaleko velkoměsta. Prožil jsem zde své perné začátky i roky, kdy jsem byl prací na záchrance doslova okouzlen a fascinován, později přišla i profesní únava, deziluze z vývoje českého zdravotnictví i celé společnosti, kdy jsem zvažoval odchod z oboru, i ze země. Ale nakonec jsem si vše tak nějak postupně sám pro sebe zpracoval a snad jsem našel tu pověstnou zlatou střední cestu, kdy jsem ve své profesi a také v ostatních lidech přestal hledat prokletí, nebo spásu a řekl jsem si, že nebudu od problémů utíkat, ale že je budu řešit. Dospěl jsem postupně do fáze, kdy jsem více méně spokojen se stavem věcí ve svém životě. To samozřejmě neznamená, že už není na čem pracovat, spíš naopak…

Můj život tak mohl dále probíhat klidně a nerušeně, ale to zase jaksi není můj styl. A tak jsme se s manželkou v určité fázi života rozhodli k jedné radikální změně, kterou jsme už nějakou dobu plánovali. Stěhování!  Odchod z rušného kraje dál od města, blíž přírodě… Následovalo cestování a pátrání, nakonec naše volba padla na pohraničí. Nyní již druhým rokem bydlíme s manželkou v novém domě v krajině, kterou jsme si sami vybrali.

Proč to vše vyprávím? Jak už to v životě bývá, každá větší změna s sebou zpravidla nese řadu nových poznatků a zkušeností. Člověk zkrátka opustí svou ulitu… Změna bydliště s sebou samozřejmě nesla i změnu profesní. Tedy, aby nedošlo k mýlce, obor jsem zachoval, zůstal jsem věrný zdravotnické záchranné službě. Ale jaksi jsem se stal „členem jiného gangu“ na záchrance v kraji, kde teď bydlím. Záchranáři jsou zde stejní, nebo velmi podobní, jako na mém původním pracovišti. Přece jen se jedná o profesi, která selektuje určité lidské typy.

Překvapily mě asi tak tři hlavní a opakující se reakce místních, které jsem zde zaznamenal, i když se dá říct, že jsou logické a vlastně jsem je asi mohl očekávat. Shrnul bych je asi následovně:

  1. „Omladil jsi nám kolektiv lékařů“ O. K., nejsem žádný stařík, ale to, že jsem ve svých 45 letech patřil k pěti nejmladším lékařům v celém týmu, není asi úplně v pořádku. Banda „mlaďasů“ ve středním věku doplňující tým vitálních lékařů a lékařek s jejich dlouholetými zkušenostmi by byla asi ozdobou kdejaké fakultní nemocnice, nebo vědeckého pracoviště, ale na záchrance bych si představoval, dejme tomu, věkové spektrum od atestace do pozdních středních let.Jak jsem zjistil, věkový průměr lékaře na naší záchrance je 57 let…
  2. „Co tě přivedlo do pohraničí? Nejsi žádný outsider, nehořela ti tam půda pod nohama, tak PROČ?“ Jistě, bydlel jsem kousek od velkoměsta. Možná je to sen řady lidí zde v pohraničí. Velkoměsto…místo plné událostí, centrum dění, všechno u nosu, nekonečná nabídka kulturního i sportovního vyžití, historické centrum a jeho genius loci. Typický pohled nadšence, nebo člověka z venkova. Nic z toho samozřejmě nepopírám, ale za všechno se platí a cena je z mého pohledu příliš vysoká: nekonečné davy lidí, hluk, špína, spěch, dopravní zácpy, nervy na pochodu… Možná jdu proti proudu, ale důležité je, že to jde. Ve velkoměstě nemůžete jít proti proudu. Smetl by vás nekonečný dav.
  3. „Co myslíš, jak na tom jsme? To víš, pohraničí.“ Obávám se, že většina z nás po většinu života žije v zajetí stereotypů. Jedním z nich je ten, že život v pohraničí, nebo na vsi je v porovnání s městem něco druhořadého, zaostalého, horšího, apod. Dovolím si nesouhlasit, jde jen o úhel pohledu. Je pravda, že lidé jsou tu poněkud drsnější, ale zas tolik neintrikují a nekalkulují. Záchranáři zde obecně vykazují vysokou míru samostatnosti. Samozřejmě se zde najdou jedinci různé úrovně, ale nedělejme si iluze, že nás před tím velkoměsto ochrání. Co se týká materiální výbavy a technologické úrovně, nepoznal jsem po změně svého působiště podstatný rozdíl. Navíc se jedná o menší organizaci, která je celkem logicky pružnější, snáze se zde zavádějí novinky. Myslet si o tom může každý, co chce, ale já bych se už zpět nevracel.

Jeden problém je v našem kraji ale ovšem podstatně výraznější, než ve velkých městech a jejich okolí. Je zde mnohem patrnější personální krize ve zdravotnictví. Nedostatek lékařů i zdravotních sester a relativní nedostatek záchranářů je zde vyhrocený, ale je možné, nebo spíš téměř jisté, že je to jen předzvěst toho, jak to bude při současných trendech vypadat za 10 až 15 let po celé republice. Co s tím? Máme v zásadě dvě možnosti.

Buď budeme lamentovat nad tím, jaká je zde situace a svalovat vinu jeden na druhého, případně dělat, že problém nevidíme, čili tzv. systém „Titanik se potápí, ale kapela hraje“. Zde jen drobný vzkaz těm na horních palubách: je třeba mít na paměti, že když se potápí loď, jde nakonec ke dnu celá. Není znám případ, že by se potopilo jen podpalubí a horní paluby pluly dál.

Nebo si musíme přiznat, jaká je situace ve zdravotnictví, problémy hezky a na plná ústa pojmenovat, ač je to mnoha lidem (pacientům, pojištěncům, voličům) nepříjemné, a pak si na rovinu říct, co můžeme dělat, respektive jaká očekávání jsou v současnosti nereálná.

Nejsem politik, ani futurolog, ani prognostik. Jsem jen prostý občan a lékař, který se v nemocném systému našeho zdravotnictví pohybuje přes dvacet let, a z tohoto titulu si dovolím pár postřehů v návaznosti na předchozí text.

  • naše zdravotnictví především potřebuje koncepci, potřebuje vizi, směr, kterým se bude nadále ubírat, respektive cíl, ke kterému bude směřovat. To zatím žádný politik od roku 1990 nepředložil. Reformy, o kterých se neustále hovoří, a které se řeší u každých voleb, jsou jen kosmetické změny, které systém nikam neposunou.
  • vzdělávací systém, který byl ještě v době, kdy jsem já atestoval, celkem použitelný a zde by naopak kosmetické úpravy bývaly stačily, tento systém byl naopak rozbořen a nahrazen něčím, co od postgraduálního studia spíše odrazuje a vede mladé lékaře k tomu, že odcházejí studovat k atestacím jinam. Kolik z nich se vrátí? Atestaci nesložíte za týden, ani za měsíc. A když někam odejdete ve dvaceti, najdete si tam kolegy a kamarády, po pěti letech složíte atestaci, získáte dobré pracovní místo, najdete si partnera/partnerku, budete se chtít vrátit? A kam vlastně? Celé zázemí vašeho života je již vybudováno jinde.
  • platové podmínky se probíraly již mnohokrát, tak jen krátce. Je hezké, že vždy, když se ozvou zdravotníci s výší platů, média vytáhnou na světlo jejich „úžasné“ platy, především platy lékařů. Platy jsou přece tak vysoké! Tak tedy, proč nestojí za branami zdravotnických zařízení fronty žadatelů o práci zdravotníka? Jsou tedy platy skutečně tak úžasné? Skutečně vyvažuje např. plat lékaře jeho zodpovědnost a také skutečnost, že nátlak společnosti a agrese pacientů vůči lékařům roste? Zkusil někdo přepočítat plat lékaře na odpracované hodiny? Možná, že hodinová mzda už by takový úžas nezpůsobovala, ale také medializace hodinové mzdy by nebyla tak atraktivním tématem.A plat zdravotních sester, záchranářů, fyzioterapeutů a jiných nelékařských profesí? Zde v pohraničí jsou nabízeny ve třech čtvrtinách případů těmto profesionálům nižší platy, než mají pokladní v obchodních řetězcích. Je potřeba to ještě dále komentovat?
  • pracovní podmínky ve zdravotnických zařízeních odpovídají především nedostatku personálu. Ti, kteří zůstali, pracují za ty, kteří již odešli, jsou přetížení, unavení, naštvaní a nakonec vyhořelí. Odcházejí a kruh se uzavírá.

Jak na tuto situaci může reagovat zdravotnická záchranná služba? Jak jsem psal již v jiném článku, výhodou záchranek oproti nemocnicím je vznik nové profese zvané zdravotnický záchranář. Mladý člověk se může dnes rozhodnout a po maturitě se přihlásit do záchranářské školy a vystudovat tento obor, ve kterém je specificky školen, aby zvládal akutní stavy ohrožení zdraví v rámci přednemocniční péče, nebo na urgentních příjmech nemocnic (je-li jimi nemocnice vybavena). Tito lidé tvoří již dnes největší skupinu zaměstnanců záchranných služeb a samostatně, bez lékaře, zvládají kolem 80 % výjezdů. V řadě vyspělých zemí světa jsou tzv. paramedické systémy zdravotnických záchranných služeb, které fungují zcela bez lékaře.

V České republice je sice lékařů na záchrankách méně, než tomu bylo např. v devadesátých létech, ale samozřejmě ze záchranek nevymizeli a počítáme s nimi i do budoucna. Jen zkrátka nejedou ke každému pacientovi, ale ošetřují v současnosti asi 20 % nejkomplikovanějších případů, případně mohou konzultovat po telefonu případ, který řeší v terénu samotní záchranáři.

Ve světě existují v zásadě dva principiálně odlišné systémy zdravotnické záchranné služby. Takzvaný frankoněmecký, ve kterém se tradičně vozí lékař za pacientem a angloamerický, ve kterém se vozí pacient za lékařem. Fungují oba tyto systémy a vlastně se ukazuje, že kvalitně vycvičený záchranář provede v rámci přednemocniční péče vše, co je potřeba a lékař je užitečnější na příjmu nemocnice, kde může více uplatnit vše, co zná. Systém rendez-vous, který funguje v současnosti na většině míst v České republice, je jakousi kombinací obou. V 80 % případů zasahují v terénu záchranáři a vozí pacienta do nemocnice za lékařem, ve zbylých 20 % jede lékař v RV za pacientem.

Častokrát slyším pacienty, jak si vyprávějí: „Tak mi bylo v neděli špatně, zavolal jsem záchranku a přijeli za mnou doktoři.“ Důvěra těchto lidí v nevyčerpatelnost zdravotnického systému je asi velmi vysoká, ale nutno podotknout, že doktoři na místo za pacientem opravdu nejezdí. Možná jen v nějakém za vlasy přitaženém seriálu. Za pacienty jezdí především záchranáři a v jednom případu z pěti také jeden lékař.

Když jsme před léty přešli ze systému RLP, čili v každé sanitce seděl lékař, na systém Rendez-vous, kde je v našem kraji jedno malé auto s lékařem na cca čtyři velké sanitky se záchranáři, nedošlo k nárůstu komplikací, ani stížností. Dokonce se ukazuje, že je tento systém pružnější a pokrytí kraje sanitkami lepší. Vlastně jsme zde nevymysleli nic převratného, jen řešíme nedostatek lékařů tím, že přecházíme na systém, který na západ od našich hranic už dávno ve většině zemí funguje a je ověřený.

Když mě přijede jednoho dne ošetřovat kvalitně vycvičený a dobře fungující záchranář, budu za něj úplně stejně rád, jako za kvalitního a dobře fungujícího lékaře.