Vzpomínám si na jeden případ, který se mi nesmazatelně vryl do paměti. Je tomu už pár let. Byl všední den, průměrný všední den s průměrným počasím, s ničím nevybočujícími případy, zkrátka rutina.
Vzpomínám si na jeden případ, který se mi nesmazatelně vryl do paměti. Je tomu už pár let. Byl všední den, průměrný všední den s průměrným počasím, s ničím nevybočujícími případy, zkrátka rutina.
Je všední den, čas oběda. V restauraci v Dlouhé ulici sedí u stolu blízko okna postarší manželé. I po létech společného soužití se dobře baví a je na nich vidět, že spolu zřejmě zažili leccos, jenom ne nudu.
Stává se mi, že kráčím po chodníku a projdu kolem lidí, kteří si sdělují své dojmy ze zásahu zdravotnické záchranné služby u nich doma.
Na dně rokle uvnitř lesa je sice přítmí, ale orientuji se zde bez větších problémů. V listí přede mnou leží zraněný mladý muž, který se evidentně skutálel z prudkého svahu naproti. Ptám se na záchranáře, který k pacientovi dorazil asi před pěti minutami. „Tak jak to vypadá?
.