155

Fulltextové vyhledávání

Drobečková navigace

Zdravotnická záchranná služba Karlovarského kraje > Aktuality > Příběhy o záchrance > PŘÍBĚH 11.: "Blízká budoucnost záchranné služby, telemetrická medicína a soft skills"

PŘÍBĚH 11.: "Blízká budoucnost záchranné služby, telemetrická medicína a soft skills"



Na dně rokle uvnitř lesa je sice přítmí, ale orientuji se zde bez větších problémů. V listí přede mnou leží zraněný mladý muž, který se evidentně skutálel z prudkého svahu naproti. Ptám se na záchranáře, který k pacientovi dorazil asi před pěti minutami. „Tak jak to vypadá?“ Záchranář mi odpovídá v souladu s traumatologickým protokolem: „Dýchací cesty volné, dýchání asymetrické, povrchní, navíc oslabené vpravo, snížená saturace, známky šoku, tachykardie, nitkovitý puls, prodloužený kapilární návrat. Krevní tlak je dle posledního měření 90/50. Je při vědomí, ale nemůže komunikovat kvůli dušnosti. Nasadili jsme kyslíkovou masku, 12 litrů za minutu.“ Mrknu na monitor. Puls kolem 130/min, saturace 86%, krevní tlak jak bylo řečeno. Záchranář doplňuje: „Rozvíjí se šokový stav, jde nám s tlakem dolů.“ Pokračuji: „Je hrudník stabilní?“ Záchranář odpovídá: „Vpravo to vypadá na sériovou zlomeninu žeber, pohyb asymetrický, pravá polovina hrudníku v nádechu.“

Podle všeho to vypadá na pneumotorax vpravo, neboli vzduch v hrudní dutině. A jelikož se u pacienta rozvíjí šokový stav, vypadá to nejspíš, že vzduchu v hrudní dutině přibývá. Pravá plíce je nejspíš zkolabovaná a dochází tím i k útlaku levé plíce, která tak nemůže dýchat. Říká se tomu přetlakový pneumotorax. Jedná se o stav, který je nutno řešit na místě tím, že se zavede do mezižeberního prostoru jehla, která propíchne hrudní stěnu a umožní, aby přebytečný vzduch z hrudní dutiny unikal. Zkolabovaná plíce zůstane dál nefunkční, ale druhá utlačovaná plíce se rozvine a může zcela normálně fungovat, což je dostatečné k tomu, aby se stav pacient stabilizoval a bylo možné ho dál ošetřovat a dopravit do traumacentra.

Obracím se ještě jednou na záchranáře: „Máme obraz?“ „Jasně.“ Záchranář reaguje okamžitě a přikládá na hrudník ultrazvukovou sondu, nejprve na levou a pak na pravou polovinu hrudníku. Obraz z ultrazvuku je jasný. „Je to tenzní pneumotorax“, stanovuji diagnózu. „Proveďte dekompresní punkci na pravé straně“, zní můj povel. Záchranář za asistence řidiče, který je s ním dnes ve službě, provede punkci hrudníku. Ozve se zasyčení, jak uniká vzduch z hrudní dutiny. Parametry na monitoru, tlak, puls i saturace kyslíkem, se začnou téměř okamžitě vracet k normálu. Pacient začíná normálně dýchat, je na něm patrná úleva a je schopen komunikovat.

Následuje celkové vyšetření, ale zdá se, že kromě zlomených žeber s pneumotoraxem a kromě pár odřenin a boulí už žádné další vážné zranění nemá. Je při vědomí a jeho stav je stabilizován. Stačí jen zajistit žilní vstup a podat analgetika. Myslím, že případ můžeme uzavřít, a tak jen prohlásím: „O. K., pacient je stabilní, můžete ho transportovat. Budete ode mě ještě něco potřebovat?“ „Díky doktore, ale myslím, že už je to v pohodě“, odpovídá záchranář. „Dobře, jak jste daleko od traumacentra?“, pokládám poslední otázku. „Asi 30 minut“, reaguje řidič záchranky. „Takže za půl hodiny se uvidíme, dobře dojeďte“, ukončuji hovor.

Sáhnu nacvičeným pohybem levou rukou k obličeji do výše očí a nahmátnu spínač. Ozve se slabé kliknutí, obraz mizí a já snímám z obličeje telemetrické brýle. Rázem se ocitám zpět na urgentním příjmu našeho traumacentra. „Tak co, jak to vypadá?“ ptají se členové příjmového týmu. Obracím se k nim: „Asi za půl hodiny tu máme mladého muže po pádu se sériovou frakturou žeber vpravo s tenzním pneumotoraxem. Je ošetřen dekompresní punkcí. Jinak na něm snad nic dalšího není. Budete chtít s něčím pomoct, než mi zase někdo zavolá?“ Ozve se jen: „Zatím v pohodě, díky!“ Super. Alespoň si chvíli oddychnu, možná bych si mohl dát kafe.

Ale netrvalo dlouho a známá vyzváněcí melodie mě upozorňuje na další konzultaci. Nasazuji si telemetrické brýle, stisknu tlačítko a rázem se ocitám v sedmém patře výškové budovy na kraji města. „Dobrý den, doktore! Máme tu asi padesátiletou pacientku s bolestmi na hrudi. EKG už je natočené, máme ji změřenou, údaje byste už měl vidět na liště. Budete s ní chtít mluvit?“…

Využití moderních komunikačních technologií včetně virtuální reality se nabízí jako jedna z možností, jak v blízké budoucnosti řešit nedostatek lékařů. Není tomu tak dávno, kdy záchranky vyřešily klesající počet lékařů ve svých řadách přechodem z RLP systému, kdy byl lékař v každé sanitce, na systém Rendez vous, kdy malé auto s lékařem cirkuluje mezi několika velkými sanitkami. Ovšem trend úbytku lékařů pokračuje a patrně tomu tak bude i nadále.
V řadě zemí včetně některých vyspělých států tzv. západní civilizace lékaři u zdravotnické záchranné služby vůbec nepracují. Zdravotničtí záchranáři se rekrutují převážně z hasičů, postupně studují a stávají se z nich tzv. paramedici. Lékař v tomto systému čeká na záchranku na urgentním příjmu nemocnice, případně poskytuje záchranářům telefonické konzultace.
Jako určitý kompromis mezi systémem rendez vous a paramedickým systémem se jeví tzv. telemetrická medicína. Telemetrické metody se již v praxi používají. Lze takto přenášet například EKG záznamy od pacienta, který se pohybuje doma nebo v terénu a EKG monitor snímá např. poruchy rytmu, které pak odesílá k vyhodnocení kardiologovi na jeho pracoviště. Karlovarská zdravotnická záchranná služba testuje v současnosti jednotlivé prvky telemetrické medicíny a snahou je vypracovat metodologii pro budoucí použití v přednemocniční neodkladné péči.

V úvodní povídce je popsáno komplexnější využití telemetrických metod. Tzv. telemetrické brýle, které již existují, byť ještě nikoliv pro běžné použití, by v našem případě fungovaly tak, že lékař po jejich nasazení na obličej uvidí a uslyší totéž, co záchranář na místě události, který má nasazeny tytéž brýle a snímá pro lékaře obraz a zvuk. Lékař tak může sledovat, co se děje na místě, jak vypadá pacient, může s pacientem i se záchranáři na místě mluvit. Navíc může mít v dolní části obrazu displej, kde uvidí naměřené hodnoty, jako je krevní tlak, puls, nebo EKG křivka. Lze takto přenášet i zvuky snímané fonendoskopem, např. při poslechu pacientova dýchání.
Telemetrické metody na této úrovni vlastně umožňují lékaři virtuální přítomnost na místě. Lékař se tak může pohybovat mezi výjezdovými skupinami záchranářů podobně jako v systému rendez vous, ale bez časové ztráty z jízdy k pacientovi, nebo přejíždění od jedné výjezdové skupiny k další. Na rozdíl od telefonické komunikace lékaře se záchranáři, která se používá běžně jak v rendez vous, tak i v paramedickém systému, má zde lékař k dispozici i obrazový záznam a vizuální kontrolu přístrojové techniky, jak je zmíněno již v předchozím odstavci. Jediné, co nelze zatím zprostředkovat těmito metodami, je vyšetření pacienta pohmatem a samozřejmě veškeré invazivní zákroky, které lékař u pacienta indikuje, musí provést záchranář přítomný na místě. Ale kdo ví, co všechno přinese budoucnost…

Pro zdravotnické záchranáře znamená tento již probíhající trend nutnost jejich dalšího vzdělávání, nácviků i praxe a následně navyšování jejich kompetencí. K tomu je potřebná legislativní opora, která by tyto změny měla doprovázet. Zatím je situace taková, že spontánní vývoj v medicíně předběhl legislativu, která tak v současnosti poněkud pokulhává za realitou.
Zároveň je celkem evidentní, že nově zaváděné metody organizace přednemocniční neodkladné péče a stále modernější a komplexnější komunikační technologie budou klást vyšší požadavky na komunikační schopnosti jednotlivých členů týmu. Kromě toho se vývoj v přednemocniční neodkladné péči, možná i v medicíně jako takové, dostal do bodu, kdy si začínáme uvědomovat, že záchranáři, nebo lékaři byli doposud cvičeni v diagnostických a terapeutických postupech, ve vyprošťování a transportu pacienta, souhrnně řečeno v technických dovednostech, ale praxe ukazuje, že sílí potřeba po zlepšování a cvičení tzv. netechnických dovedností, někdy také nazývaných měkké dovednosti (soft skills).

Není to problém jen české společnosti. Tento trend lze zaznamenat i v jiných zemích a netechnické dovednosti jsou stále více skloňovaným pojmem na nejrůznějších národních i mezinárodních konferencích. V souvislosti s tímto trendem se rozvíjí nový medicínsko-pedagogický obor, zvaný simulační medicína. Jedná se o moderní pojetí výuky a výcviku zdravotnického personálu. Těžištěm školení zdravotníků již nejsou přednášky a semináře, jak tomu bývalo tradičně, ale především praktické nácviky modelových situací s využitím pacientských simulátorů (figurín vybavených řadou funkcí napodobujících reálného člověka). Zdravotníci se učí tím, že danou situaci doslova prožijí, s tím, že dostávají od lektora zpětnou vazbu v následující diskusi. Během těchto nácviků se zároveň klade důraz na komunikaci členů týmu mezi sebou i na komunikaci zdravotníků s pacientem.

Jsme svědky toho, jak navzdory překotnému nárůstu znalostí ve všech vědních oborech, medicínu nevyjímaje, i navzdory nebývalým technologickým úspěchům v nejrůznějších medicínských oborech, jsou naši pacienti mnohdy nespokojeni, nebo frustrováni tím, jak medicína funguje. Určitá skepse vládne u velké části veřejnosti vůči všem vědním oborům. Co se stalo? Co je příčinou této frustrace? Nebo bychom měli říkat deziluze?

Obávám se, že důvodů je víc, ale tím hlavním je patrně značné odlidštění medicíny. Myslím tím medicínu západní, školní, vědeckou, založenou na důkazech, jak bývá označována v médiích. Z nemocnice se stala jakási továrna na seřízení člověka, kde není čas na to, povídat si s pacienty. Důležité je vyplnit všemožné tabulky a formuláře, dodržet předpisy, časové limity, dívat se na obrazovku počítače, místo na pacienta. Provést u pacienta desítky vyšetření, aby byl personál zdravotnického zařízení krytý pro případ útoku pacientova právníka. Pacienta vystrašit líčením všemožných komplikací, aby bylo možné mu dát podepsat „informovaný“ souhlas, opět pro případ střetu s právníkem. Podotýkám, že slovo informovaný není v uvozovkách omylem. Navíc je tu Strýček Google, velmi dvousečný zdroj dat. Přístup k informacím je téměř neomezený, avšak značně omezená bývá hodnota a spolehlivost daných informací ztížená mnohdy ještě nesprávnou interpretací člověka, který je hodnotí bez znalosti souvislostí.

Systém zdravotnictví v České republice (i v jiných zemích) se počátkem 21. století ocitl v krizi, zejména v krizi personální a komunikační. Jak už to v životě bývá, existuje vícero cest, po kterých je možné se pustit dál. Na tomto místě asi nemá smysl rozebírat všechny možnosti. Dovolím si navrhnout jednu sám za sebe. Přestaňme koukat do obrazovek počítačů a dívejme se jeden druhému do očí. Přestaňme si psát a posílat fotky na sociálních sítích, vylezme jednou ze svých ulit a setkávejme se doopravdy, osobně. Učme se jeden s druhým rozmlouvat a především jeden druhému naslouchat. Snažme se ty druhé pochopit, nikoliv trumfnout. Snažme se spolupracovat, nikoliv soutěžit. Přestaňme se honit za ziskem, růstem, hromaděním a zkusme hledat rovnováhu, vnitřní klid a porozumění.

Když se nám to všechno podaří, současná medicína, naše společnost, ani svět nebudou kvůli tomu dokonalé. Věřím však, že svět okolo nás bude o něco ohleduplnější, příjemnější, míň uspěchaný a míň stresující. Zkrátka bude o něco lidštější. Místo vizí válek s roboty, nebo umělou inteligencí, místo vizí postapokalyptické budoucnosti, které vídáme ve sci-fi filmech, začneme možná snít o světě, který byť plný nedokonalostí žije v prosperitě a harmonii, o světě, o kterém budeme moci hrdě prohlašovat, že je dobrým místem pro život.
#ZZSKVK