155

Fulltextové vyhledávání

Drobečková navigace

Zdravotnická záchranná služba Karlovarského kraje > Aktuality > Příběhy o záchrance > PŘÍBĚH 3.: „Opilý bezdomovec a úvahy o zneužívání ZZS“

PŘÍBĚH 3.: „Opilý bezdomovec a úvahy o zneužívání ZZS“



Datum konání:
29.1.2019

Je krátce po půlnoci a my se vracíme z výjezdu zpět na výjezdovou základnu. Při jízdě ulicemi města si všímám potácející se postavy na rohu Bezručovy a Vodárenské. Nějaký muž, mává na nás a tak u něj zastavíme a já stáhnu boční okénko naší sanitky. Z přítmí se vynoří chlápek neurčitého věku, zarostlý, ušmudlaný, ve špinavých hadrech, zkrátka nejspíš místní bezdomovec.

„Dobrý večer“, obracím se na něj, „stalo se vám něco? Máte nějaké potíže?“ Chlápek se zazubí svým děravým úsměvem, motá se a je evidentně opilý. Táhne to z něj tak, že kdybych se zhluboka nadechl, budu opilý taky. Zvedne ruku, jako kdyby chtěl dirigovat, chvíli hledá rovnováhu a pak opáčí: „Hele…chlapi…hoďte mě, vole, domu…“

Ptám se znovu: „A máte nějaký zdravotní problém? Něco se stalo?“ On na to: „Jak jako problém? Prostě potřebuju domu, no…“ Snažím se být v klidu. „My domů nikoho nevozíme.“ Opilý bezdomovec začal být dotěrný. Hlasitě, na celou ulici začal hulákat: „A jak se mám asi, vole, teda dostat domů?“ Odpovídám mu už příkřejším tónem: „To není naše starost. Asi podobně, jako jste se dostal sem.“ Tak to jsem nalil olej do ohně. Opilec začal řvát: „Co si o sobě myslíš, ty primadono…já si vás platím ze svých daní…“ No, ty určitě, pomyslel jsem si, ale raději jsem to spolknul. Zatáhl jsem okénko sanitky. „Jedem dál,“ obracím se na Petra: „Slyšel jsi ho, prý si nás platí ze svých daní!“ Petr jen kroutí hlavou: „Toho znám. Ten půlku života seděl v base. Vždycky, když ho na jaře pustí, tak se tu potuluje, chlastá, pak se někde porve, nebo napadne policajta a na zimu jde zase sedět, do tepla. Toho si z našich daní platíme my. A ještě by chtěl zadarmo vozit domů. Flákač…“

Tímto příběhem jsem chtěl jen ilustrovat, co se nám také stává a jak se také někteří lidé umí chovat. Podobné týpky zná asi každý, kdo pracuje na záchrance a nutno říct, že jejich výskyt není nijak vzácný. A ne vždy to vše skončí jen slovní přestřelkou.

V České republice žije v současnosti asi 10,5 milionu obyvatel. Z toho, dle statistik, asi 1,5 milionu lidí pravidelně konzumuje alkohol a je zde přes půl milionu notorických alkoholiků. A to nemluvím o tom, kolik lidí kouří marihuanu, šňupe, nebo si píchá pervitin, apod. Tolerance ke konzumaci alkoholu je v naší společnosti hodně vysoká, ostatní drogy už tak tolerovány nejsou, ale zase kdovíjaké pohoršení jejich užívání mnohdy také nevzbuzuje. V určitých společenských kruzích se považuje za vrchol vtipnosti vyprávět ostatním, kdy a kde se kdo zhulil, nebo byl na plech (opilý do bezvědomí), případně co v opilosti provedl, co kde rozbil, s kým souložil, nebo kde se pozvracel. Kam kráčí společnost, kde už se člověk ani nemusí za nic stydět?

Proč o tom všem píšu? Poslední dobou se poměrně dost medializuje otázka zneužívání zdravotnické záchranné služby. Mluví se i o napadání záchranářů opilými občany, apod. Příklad, který jsem uvedl výše je trochu k naštvání a trochu úsměvný. Nebo spíš bych měl říct, že ten opilý hulvát byl poněkud směšnou figurkou.

Ale je pravdou, že ke zneužívání záchranky dochází. Dotěrní opilci a uživatelé drog jsou jen jednou skupinou obyvatel, která záchranku dost často zneužívá. Zároveň je potřeba na tomto místě říct, že nelze odmítnout ošetření člověka jen proto, že je opilý, nebo pod vlivem drog. I tito lidé mohou být ve svém rauši zranění, nebo nemocní.

Kromě toho může mít zneužití záchranky i jiné podoby. Co si mám myslet o člověku, který volá na linku 155 i několikrát za týden, protože má astmatické záchvaty a po příjezdu na místo zjistím, že žije v plesnivém špinavém a nevětraném bytě, na stole jsou přeplněné popelníky a v celém bytě to páchne jak v levné putice? Takový člověk nezneužívá jen zdravotnickou záchrannou službu, ale vlastně celé zdravotnictví.

Co si mám myslet o mladém řezníkovi, který si nás zavolal, protože se poranil při bourání masa. Já si cestou představoval useknuté prsty, nebo tepenné krvácení, abych po příjezdu na místo viděl následující scénku: asi 25 letý mladík si drží ukazováček levé ruky v kapesníku a líčí nám, jak se říznul, a že mu vadí krev. Vypadá to jako hloupý vtip? Ne, opravdu se to stalo.

Abych držel krok s dobou a byl jsem genderově vyvážený a nevypadalo to, že problémy působí jen pánové, tak nutno podotknout, že mladá slečna, která je schopná si zavolat záchranku, protože umírá při „teplůtce“ 37,5°C také není žádnou výjimkou. A ano, je to, jak to zde píšu. Přes veškeré průpovídky o mužské rýmičce mi častěji na „teplůtky umíraly“ mladé slečny.

Jiný typický případ: postarší dáma si zavolá záchranku, neboť si potřebuje ve dvě v noci s někým popovídat, protože je sama, bojí se a děti ji nenavštěvují. Navíc na nás po příjezdu na místo vytáhne jednu oblíbenou moderní „výzbroj“…domácí tonometr (měřič krevního tlaku). Mezi záchranáři velmi milovaná pomůcka, nutno podotknout. Použití domácího tonometru probíhá obvykle následovně: Paní se večer kouká na zprávy a vcelku přirozeně se jí u toho přitíží. Vzpomene si, že má ve skříni domácí tonometr. Tak si ho nasadí a spustí. Tonometr začne měřit a vystresovaná dáma kouká na displej. Poté, co se tam objeví magická čísla, tak se vyděsí. Sice neví, zda to, co změřila, je normální, nebo není, ale důležité je, že čísla jsou jiná, než byla naposledy při měření u obvoďáka. Tak se za 10 minut změří znovu…čísla jsou zase úplně jiná…paní se ještě víc přitíží. Nikdo jí totiž neřekl, že krevní tlak se mění, např. podle zátěže. Podobně jako člověk při vyšší námaze zhluboka dýchá, nebo má rychlejší tep. A tak měření pokračuje. Ve dvě v noci při našem příjezdu nás již vítá pacientka s akutní stresovou reakcí, vysokým krevním tlakem a strachem o život.

Dalo by se pokračovat, ale otázka zní, co s tím. Nabízí se jednoduchá odpověď, kterou už jsem opakovaně zaznamenal v médiích: budeme pacienty za zneužití záchranky pokutovat. Jak snadné!

Ale řekněte mi, kdo určí, co je ještě zneužití a co zneužití není? Jistě jsou křiklavé případy, jako opilec, který se vám ještě vysměje do obličeje, například. Ale mám pokutovat třeba tu postarší dámu s tonometrem? Přes jistou směšnost případu ta paní měla opravdu strach, nehrála to. Ona se skutečně bála o své zdraví, byla sama, nebyla schopná svůj zdravotní stav zhodnotit a co asi tak měla na druhou stranu dělat? A takových případů bude většina. Kdo určí, že tento případ je, nebo není zneužití? Kdo to řekne tomu člověku? My ne. Naší úlohou je pomáhat, nikoliv soudit. Od toho jsou tu jiní.

A řekněme si upřímně, na koho jiného se má člověk se zdravotním problémem, byť možná banálním, obrátit? Kdo jiný, kromě zdravotnické záchranné služby je v terénu, v přednemocniční péči, k dispozici např. v noci, o víkendu, nebo během svátků? Pohotovostní služba byla zrušena, případě silně zredukována a obvodní lékaři ordinují od do, rozhodně ne v noci. Co jiného zbývá, než vytočit 155?

Možná by bylo vhodné, aby politici přestali vyhrožovat pokutováním zneužívání zdravotnické záchranné služby a pokusili se nastavit zdravotní systém tak, aby měli obyčejní lidé víc možností, než jen při potížích volat tísňovou linku. Ale to stojí víc úsilí, námahy, přemýšlení a přesvědčování všech zúčastněných. Pokutovat ty, kteří se nemohou bránit, je tak snadné.

Nicméně v jedné starobylé knize se píše o tom, že snadná a široká je cesta do pekel. A navíc prý bývá ještě dlážděna dobrými úmysly.