155

Fulltextové vyhledávání

Drobečková navigace

Zdravotnická záchranná služba Karlovarského kraje > Aktuality > Příběhy o záchrance > PŘÍBĚH 9: Záchrana života a dálku, příběh operátorky linky 155

PŘÍBĚH 9: Záchrana života a dálku, příběh operátorky linky 155



Je všední den, čas oběda. V restauraci v Dlouhé ulici sedí u stolu blízko okna postarší manželé. I po létech společného soužití se dobře baví a je na nich vidět, že spolu zřejmě zažili leccos, jenom ne nudu. Žena právě něco vypráví a její muž se uculuje, ale po chvilce se už nemůže udržet a začne se pochechtávat. Zdá se, že každou chvíli se začne smát nahlas, ale v tom se chytí za hrdlo a vyskočí od stolu. V jeho obličeji se zračí panika. Je na něm patrná marná snaha se nadechnout. Žena ztuhne a několik vteřin ji trvá, než si uvědomí, co se děje. Vzápětí odhazuje příbor na stůl, mlčky vyskakuje ze svého místa, oběhne stůl a chytí manžela za rameno: „Vašku, co děláš?“ Ale na odpověď ani nečeká. Dochází jí, že její muž nemůže dýchat, protože mu nejspíš zaskočilo sousto v krku. Snaží se uvolnit dýchací cesty údery mezi lopatky, ale bez efektu.

Ke stolu přibíhá číšník. „Co se děje? Mohu Vám nějak pomoci?“ Žena se na něj obrací a vykřikne: „Manžel se dusí!“ Číšník pohotově reaguje: „Zavolám záchranku!“ Zatímco zoufalá žena se dál pokouší pomoct svému manželovi, který mezitím těžce dosedá zpět na židli a stále se rukama drží za hrdlo, číšník vytáčí linku 155…

Na pultě zdravotnického operačního střediska zadrnčí telefon. Operátorka zvedne automatickým pohybem sluchátko a řekne tu dávno nacvičenou formuli: „Záchranná služba, dobrý den.“ Na druhém konci telefonu se ozve mladý muž: „Haló, dobrý den, volám z restaurace v Dlouhé ulici, kousek za divadlem. Dusí se tu jeden host, asi vdechl jídlo. Nemůžeme to z něj dostat a už je mu dost zle. “ Operátorka se snaží zmapovat situaci: „Zkoušeli jste údery mezi lopatky?“ „Zkoušeli. Je tu s ním nějaká paní, asi jeho manželka, zkouší to pořád, ale nepomáhá to. Spíš je to horší, pán se stále nemůže nadechnout, je bledý, chrčí a vypadá to, že omdlí.“

Operátorka zbystří. Je evidentní, že tento případ nepatří mezi každodenní rutinu. Znovu oslovuje volajícího: „Posílám na místo sanitku,“ a rychle dodá: „Ještě nezavěšujte, budu s Vámi na telefonu až do příjezdu sanitky na místo a poradím Vám s první pomocí.“ Následuje otázka volajícího: „Máme pokračovat v úderech?“ Operátorka rychle reaguje: „Pán sedí na židli?“ Volající číšník přitakává. Operátorka začíná s instruktáží: „Dobře, tak ať si jeho paní stoupne za židli, obejme manžela zezadu a položí mu pěsti na břicho, do trojúhelníku…Máte to? Tak… teď musí co největší silou prudce zmáčknout jeho břicho, co nejvíc to jde…Jak to vypadá? Nic? Víte co? Zkuste to Vy. Dejte telefon manželce pána, ať Vás naviguje a zkuste to ještě jednou. Dejte do toho co nejvíc síly. Zmáčkněte nadbřišek pacienta, teď! Změnilo se něco? Ne? Tak ještě jednou, co nejvíc to jde, nebojte se toho, vedete si dobře. Tak…zmáčknout, teď!“

Chvíli se nic neděje, ale pak náhle slyší operátorka ve sluchátku kašel. Paní na druhé straně se konečně ozývá a v jejím hlase je zřetelná úleva: „Asi se to uvolnilo. Manžel se nadechnul a teď má záchvat kašle.“ Po chvíli, když se kašel dle toho, co je slyšet v telefonu, pomalu utišil, se operátorka ptá dál: „Jak to teď s pánem vypadá? Může dýchat?“ Jeho manželka odpovídá: „Dýchá, i když pořád nějak sípe. Ale je to mnohem lepší. A také už slyším houkačku. Asi už je tady sanitka od Vás.“

Netrvá dlouho a záchranáři, kteří právě dorazili na místo, se hlásí ve vysílačce. Operátorka si může konečně vydechnout po několika skutečně perných minutách. Není vůbec jednoduché udělat si obrázek o situaci na místě pouze z výpovědí volajících, kteří jsou ve stresu, v časové tísni. Náhle zvoní telefon. Hlásí se lékař, který dorazil na místo: „Dobrý den, chtěl jsem se zeptat, kdo řídil první pomoc po telefonu.“ Operátorka odpoví, poněkud nejistě, snad v očekávání problému: „To jsem byla já…“ Lékař ihned reaguje: „Chci Vám poděkovat. Skvělá práce! Opravdu skvělá práce!“ Zdá se, že dnešní den je nakonec vším, jenom ne všedním.

Práce operátorů, respektive spíš mnohem častěji operátorek zdravotnického operačního střediska bývá často opomíjena. Média, literatura i film rádi zobrazují záchranáře a lékaře výjezdových skupin, kterak hrdinně vyráží do terénu. Jako bych před sebou právě viděl klasické filmové klišé. Ulicemi města se řítí nablýskaný sanitní vůz, majáky modře blikají, sirény řvou. Následuje příjezd na místo nehody, skřípění brzd, oblak prachu. Otevírají se dveře vozu a vyskakují záchranáři v reflexních uniformách obloženi zásahovými batohy, nosítky, kyslíkovými lahvemi, a podobně. Následuje ošetření pacientky, kterou hraje nejlépe mladá modelka. Šrámy, krev a různá další zranění jsou naaranžovány tak, aby ji nehyzdily. Hrdinní záchranáři/záchranářky jak z úvodních stránek pánských/dámských časopisů na sebe dramaticky pokřikují, rychlý střih je pravidelně prokládán zpomalenými záběry, vše podkresleno soundtrackem, kdy jedno oko nezůstane suché. Je to napínavé, působí to na city, diváci se s takovými hrdiny rádi identifikují. Jak elegantní…jak laciné.

Co se mezitím děje ve zdravotnickém operačním středisku je zpravidla pouze naznačeno ve scénách, kdy se záchranáři potřebují na něčem domluvit a vezmou do ruky vysílačku. Operátoři a operátorky, bezejmenní a neviditelní. Lidé pracující v zákulisí systému. Přesto jsou pro fungování záchranky zcela nepostradatelnou složkou, bez níž by se chod celého sytému zastavil.

Na tomto místě je asi třeba zdůraznit fakt, že přijímání hovorů na tísňové lince je pouze jednou z mnoha činností, které musí operátoři zvládat. Hovor na lince 155 je teprve začátkem příběhu. A nebývá to snadný začátek. Volající jsou obvykle ve stresu a mají tendenci být zkratkovití… v těch lepších případech. Výjimkou není hrubé jednání a mnoho vulgarit, které si operátoři musí denně vyslechnout. Stres v kombinaci s pocitem určité anonymity vykonává jistě své a leccos se dá pochopit, ale vše by mělo mít své meze. Míra vulgarity některých volajících je daleko za hranou společenské únosnosti a mnohá oslovení, která si operátoři v průběhu dne vyslechnou, by se nehodila ani do levného bordelu, natož do zdravotnického operačního střediska. Výjimkou nejsou hlášky jako např.: „Přestaň se už vyptávat ty pí… a někoho sem pošli! A dělej!“ I v tomto duchu se odvíjí některé hovory.

Veškeré telefonáty jsou ve zdravotnickém operačním středisku nahrávány (je to dáno zákonem o zdravotnické dokumentaci) a následný poslech těchto nahrávek je někdy smutným svědectvím o stavu a společenské úrovni části našeho národa. Naprosto kontraproduktivní je pak snaha některých volajících telefonní hovor rychle utnout, „aby mohla přijet ta sanitka.“

Je třeba mít na paměti, že sanitka nemůže dojet včas, když neví přesně, kam má jet. Vždy se vyplatí popsat operátorům adresu, kam je potřeba jet, včetně případné příjezdové cesty, jinými slovy je lepší se zdržet o pár sekund déle na telefonu, než potom čekat několik zbytečných minut na to, až záchranáři vybavení neúplnými informacemi pracně dohledají místo události. Stejně tak je vhodné popsat co se děje na místě, aby operátoři rozhodli o nejvhodnějším typu výjezdové skupiny, kterou vyšlou. Zkrátka nejlepší, co může volající na linku 155 udělat, je postupovat podle instrukcí operátorů a snažit se jasně a stručně odpovídat na jejich dotazy. Operátor vysílá do terénu záchranku mnohdy už během rozhovoru na tísňové lince, takže hovor pokračuje, zatímco je už sanitka na cestě za pacientem.

Navíc, jak je patrno z úvodního příběhu, operátor/operátorka mohou převzít aktivní roli v celém případu a radit s první pomocí, s tím, co dělat do příjezdu sanitky, včetně provádění tzv. telefonem asistované neodkladné resuscitace. Mohou tak využít své zdravotnické vzdělání, znalosti a zkušenosti a podílet se na záchraně života.

Pro to všechno se vyplatí komunikovat s těmito záchranáři na telefonu, vyplatí se odpovídat jim na otázky a poslouchat je, co nám říkají. Pro to všechno jim patří náš velký dík. A tak mi dovolte, abych Vám, mužům a ženám na lince 155, poděkoval jménem profesionálů, které vysíláte do terénu. Vím, že nejsme vždy „naladěni“, když nám zadáváte výjezdy, ale věřte tomu, že jsme si dobře vědomi toho, že by to bez Vaší pomoci nešlo. Třeba se ke mně připojí někteří čtenáři…je to na každém z Vás.

#ZZSKVK