Fulltextové vyhledávání

Drobečková navigace

Zdravotnická záchranná služba Karlovarského kraje > Aktuality > Příběhy o záchrance > PŘÍBĚH 1.: „Můj první motorkář, příběh ze záchranky z konce devadesátých let“

PŘÍBĚH 1.: „Můj první motorkář, příběh ze záchranky z konce devadesátých let“



ODKUD PŘIŠLI, KDO JSOU A KAM KRÁČÍ LIDÉ ZE ZÁCHRANKY ANEB SYSTÉM RLP VERSUS SYSTÉM RZP-RV

 PŘÍBĚH 1.: „Můj první motorkář, příběh ze záchranky z konce devadesátých let“

Na lékařském pokoji zadrnčí telefon. Rychle po něm sáhnu, srdce v krku, žaludek sevřený. Ozve se operátorka linky 155: „Máme výjezd, pane doktore. Dopravní nehoda, motorkář, kousek za přehradou.“ Sakra, pomyslím si, první samostatná služba, první samostatný výjezd a hned tohle. Doufám, že nezklamu, doufám, že to zvládnu. Uvědomuji si, že může jít o těžký úraz, možná i smrtelný. Je to výzva.

Píše se rok 1999, je hezký, slunečný podzim, typické babí léto. Počasí vylákalo na silnice motorkáře, aby si ještě zajezdili, než ukončí sezónu. No a do toho já, mladý lékař, začínající u zdravotnické záchranné služby. Před půl rokem jsem atestoval z interny, ale krátce po atestaci jsem tento obor opustil a odešel z nemocnice. Tehdy jsem ještě netušil, že vlastně natrvalo, a že z práce u záchranky se stane má celoživotní profese. Následující půlrok jsem strávil z velké části na anesteziologii, tedy převážně na sálech, kde jsem se učil zajistit dýchací cesty a další dovednosti potřebné v akutní medicíně. Vedle toho jsem také jezdil v posádce záchranky „jako čtvrtý“, jak se tehdy říkalo. Nejprve jsem se učil, asistoval starším lékařům, později jsem pracoval pod dohledem, až nastala moje první samostatná služba…

A tak jsem na sebe hodil červenou bundu s reflexními pruhy a běžím do garáže, kde stojí náš zásahový vůz. Nablýskaný žlutooranžový Mercedes Sprinter v celé své kráse s nástavbou, majáky, záchranářskou modrou hvězdou. Vnitřní prostor vzadu skrývá polohovací lehátko a jinak je od podlahy až po střechu napěchovaný zdravotnickou technikou, léky a dalšími prostředky potřebnými k záchraně života.

Vyrážíme na výjezd. Tehdy, v roce 1999, jsme jezdili ve třech. Sestavu tvořil atestovaný lékař, zdravotní sestra zpravidla původně z oddělení JIP, nebo ARO a třetím v posádce byl řidič záchranář s příslušným kurzem a praktickým výcvikem. Této sestavě se také říkalo RLP posádka, neboli „rychlá lékařská pomoc“. Velké a malé sanitky tehdy ještě běžně nejezdily, tedy kromě Prahy, kde si specifické poměry velkoměsta s vysokou hustotou obyvatel a krátkými dojezdy už tehdy vyžádaly jiný systém organizace zdravotnické záchranné služby.

Kromě sanitek s lékařem v té době jezdily i sanitky bez lékaře, ale používaly se spíš na plánované převozy mezi nemocnicemi, kde bylo potřeba, aby cestou pacienta ošetřovala zdravotní sestra. Těmto posádkám se říkalo a říká RZP neboli „rychlá zdravotnická pomoc“. Systém s převažujícími vozy typu RLP byl specifický pro státy bývalého Východního bloku. Jinde po světě, zejména v části Západní Evropy se provozovala a provozuje záchranka tak, jak to známe v současnosti už i u nás, v tzv. Rendez-vous systému, kde jezdí velké RZP sanitky se záchranáři, bez lékaře a malé vozy s lékařem, neboli RV (rendez-vous). Kromě toho ale v řadě dalších zemí, např. ve Skandinávii, nebo v Americe lékař na posádky ZZS čeká až v nemocnici na příjmu a v terénu se lékaři osobně nepohybují. Místo nich jezdí speciálně vycvičení záchranáři, někdy označovaní jako paramedici. Ale to je na jiné povídání. Vraťme se nyní k výjezdu s motorkářem.

Naskočil jsem do auta. Vyrazili jsme z garáže do ulic. Majáky osvěcují nablýskanou sanitku, siréna prořízla vzduch a oznamuje ostatním řidičům a chodcům, kudy se pohybujeme. Já se soustředím a asi vypadám dost nervózně. Otáčí se na mě zdravotní sestra Monika: „Tak jak, doktore, v pohodě?“ „No jo“ opáčím. Řidič záchranář, Martin, najednou řekne: „Hele, doktore, umíš dát rouru do krku?“ Hantýrka, kterou se míní zajištění dýchacích cest. „To umím“ povídám. „No tak je to v pohodě,“ povídá Martin, „to ostatní zvládneme.“ Bylo mi jasné, že „strčit rouru do krku“ nebude všechno, co se po mě bude chtít, ale uklidnilo mě to, že oni jsou schopní vše zajistit a jsou tak sebejistí. Přestal jsem panikařit a začal jsem znovu logicky uvažovat.

To je velmi důležitý moment v naší profesi, řekl bych, že klíčový. Záchranáři nepotřebují znát do hloubky a v mnoha detailech specifický medicínský obor, jak to vyžaduje například práce v nemocnici, nebo v odborné ambulanci. Záchranáři musejí mít celkový přehled, vnímat člověka jako celek. Musejí se umět rychle zorientovat v prostředí, které navštívili třeba poprvé v životě, musejí se navzájem hlídat, aby nevlezli někam, kde sami přijdou k úrazu, musejí umět zachovat klid a chladnou hlavu a především se musejí umět rychle rozhodovat.

Řítíme se po silnici za přehradou, když náhle za zatáčkou vidíme, jak na nás někdo mává a opodál v poli leží motocykl, u něj mladý chlapík. Je to pořádná vazba, přes metr devadesát, metrák živé váhy, figura těžkého atleta.
„Vnímáte mě?“ promlouvám na něj hned poté, kdy sanitka zastavila u kraje silnice, a já vyskočil ze dveří a hrnul se do oranice. „Jo, jasně, jak to se mnou vypadá, doktore? Au…moje noha! Bolí jak čert…“ Kouknu na dolní končetiny. Vypadá to, že pravá dolní končetina je v pořádku, ale levý bérec je deformovaný, zkrácený a skrz protrženou a zkrvavenou kombinézu vykukují kosti. Zdá se, že k jinému poranění nedošlo. Takže tu máme otevřenou zlomeninu. 
Můj tým začal s ošetřením. Náhle ze mě všechno spadlo, nervozita byla pryč. Řidič záchranář stříhá kombinézu, sestra zavádí kanylu do žíly. Ordinuji pořádnou dávku silných analgetik a sedativ na utlumení bolesti, které sestra vzápětí podává, aby byl pacient připraven na to, co bude následovat. Po nasednutí analgézie spolu s řidičem natahujeme zlomenou nohu v takzvané extenční dlaze, což je ve své podstatě rám s kladkou, ve kterém lze srovnat dolní končetinu zlomenou ve stehně nebo v bérci. Sestra zatím staví krvácení a sterilně kryje ránu. Poranění vypadá ošklivě. Nechybělo mnoho a pacient si dolní končetinu málem v bérci amputoval. Po ošetření otevřené zlomeniny bérce pacienta umísťujeme na nosítka, do sanitky, kde ho ještě jednou důkladně prohlížím od hlavy po paty, ale další zranění nezjišťuji. Však ono tohle stačí. Vyrážíme do nemocnice na příjem.

Můj první samostatný zásah v terénu dopadl dobře, pacient byl dopraven bez dalších komplikací na traumatologii, kde se podařilo nohu zachránit. Já jsem v euforii, která vystřídala napětí, věděl, že jsem udělal dobře, když jsem se odhodlal opustit nemocnici a definitivně vykročit na cestu, po které kráčím dodnes. A vzpomínám dodnes na řidiče záchranáře, později mého kamaráda, který mě tehdy dokázal uklidnit během dvou vět a ukázal mi v praxi sílu lidského slova.