PŘÍBĚH 2.: „Pacient s infarktem myokardu, ZZS na prahu nového milénia“

SYSTÉM RLP VERSUS SYSTÉM RZP-RV

ODKUD PŘIŠLI, KDO JSOU A KAM KRÁČÍ LIDÉ ZE ZÁCHRANKY, ANEB SYSTÉM RLP VERSUS SYSTÉM RZP-RV

PŘÍBĚH 2.: „Pacient s infarktem myokardu, ZZS na prahu nového milénia“

Když jsem v roce 1996 úspěšně ukončil lékařskou fakultu a sháněl jsem práci, chodil jsem od nemocnice k nemocnici a narážel všude na argument, který zní dnes naprosto neuvěřitelně: „Lékaře nepotřebujeme, máme plné stavy, zkuste se zeptat později…“ Je zvláštní, že stačilo pár let a situace se zcela obrátila. Dnes šéfové zdravotnických zařízení shánějí, často marně, lékaře do svých týmů a lékařů je chronický nedostatek. A vlastně se to netýká zdaleka jen lékařů. U zdravotních sester, nebo sanitářů je situace snad ještě horší.

Co se stalo? Jak k tomu došlo? Proč se tomu dlouho nikdo nesnažil předejít? To jsou otázky, které asi přísluší sociologům, politologům, historikům. Příčina nebude zřejmě jen jedna. Skutečnost je taková, že zdravotníků je zkrátka v současnosti nedostatek, který se neustále prohlubuje.

Zdravotnické záchranné služby měly, dalo by se říct, to štěstí, že v době poklesu počtů lékařů a sester vznikla nová profese, která dříve ve státech Východního bloku neexistovala, ačkoliv v Západní Evropě a v Americe měla tou dobou již slušnou, několik desítek let trvající tradici. Tou profesí je zdravotnický záchranář. Člověk, který několik let studuje a je cvičen, aby dovedl diagnostikovat a ošetřovat akutní stavy v přednemocniční péči nebo na příjmech v nemocnicích. Zdravotničtí záchranáři začali postupně nahrazovat zdravotní sestry a cesta jejich nástupu nebyla rozhodně vystlána růžemi. Staří záchranářští bardi, jak řidiči záchranáři, tak i zdravotní sestry, na ně koukali podezřele, brali je jako novou konkurenci, bagatelizovali jejich význam.

Nicméně dnes tvoří zdravotničtí záchranáři největší část personálu záchranek a jsou mezi nimi i přeškolené bývalé zdravotní sestry, nebo původní řidiči záchranné služby, kteří si zvýšili kvalifikaci. Bez nich by záchranky nemohly fungovat v tom počtu a rozsahu, jak jsme dnes zvyklí.

Mé rozjímání přerušuje zvonění služebního mobilu. Mrknu na displej: výjezd k pacientovi s bolestmi na hrudi. Jedná se o padesátníka, u kterého trvají bolesti už cca půl hodiny. Hodím na sebe záchranářskou bundu, mobil dám do kapsy a vyrážím.

V garáži už na mě čeká nablýskaná Škoda Yeti v záchranářských barvách. Mám pocit, že žlutozelená záchranářská šachovnice na boku auta v přítmí garáže snad svítí. Automobil je na zadních sedadlech a v zavazadlovém prostoru vyskládán až po střechu záchranářským vybavením a technikou. Jakub, zdravotnický záchranář, který je dnes se mnou ve směně, byl rychlejší. Už sedí v autě a startuje. Vyrážíme z výjezdové základny do ulic města. Kličkujeme mezi ostatními účastníky silničního provozu, hlídáme ty, kteří neuhýbají včas, zmatkují, někteří nás občas ignorují. Kuba má oči na stopkách: „Vidíš to? Ty lidi jsou dneska úplně zmatení. Je snad úplněk? Nebo je to tím dusnem?“ No jo. Řídit auto pod majákem v odpolední zácpě není žádný med a každý potřebuje nějaký ventil.

Situace je o něco lepší, když se prořítíme kolem cedule označující konec obce. Město se zmenšuje ve zpětném zrcátku a v dálce vidíme majáky RZP vozu, který vyrazil za námi. V RZP vozu (Rychlá zdravotnická pomoc) sedí zdravotnický záchranář s řidičem se záchranářským výcvikem. Oba vozy se sejdou na místě u domu pacienta, jako by si tam daly rande. Proto se tomuto systému říká systém Rendez-vous. Malá sanitka, hantýrkou také označovaná jako RV, se potkává s vozem RZP, a tak se systém někdy označuje také jako RV-RZP systém.

Princip Rendez-vous systému spočívá v tom, že na jednu malou sanitku s lékařem a záchranářem připadá zpravidla několik velkých sanitek se záchranářem a s řidičem se základním záchranářským výcvikem. Malá sanitka s lékařem může jet na místo společně s velkou RZP sanitkou, ale ve většině případů jede velká RZP sanitka sama a lékaře si na místo buď dodatečně zavolá, nebo jen konzultuje po telefonu. Záchranáři v současnosti ošetří zhruba 80 % pacientů sami bez lékaře.

Od roku 2012 přešla ZZS KVK na Rendez-vous (RV) systém. Byl to první z kroků, který jsme učinili, abychom předešli riziku spojenému s úbytkem lékařů.

S dostatečným předstihem a v klidu jsme se připravili na situaci, která byla nevyhnutelná, než abychom hledali opatření ve chvíli, kdy by to již byla nutnost.

Výhodou RV systému je zejména rychlost a flexibilita a zároveň potřeba nižšího počtu lékařů. Lékař tak může vyjíždět pouze k závažným případům a nemusí nutně každého pacienta doprovázet do nemocnice a může tudíž jet k dalšímu pacientovi nebo konzultovat po telefonu léčbu pacientů s dalšími záchranáři. Pokud je nutná přítomnost lékaře i při transportu pacienta, jedou obě vozidla do nemocnice, přičemž lékař doprovází pacienta ve velké sanitě. ZZS KVK má nyní 5 vozů RV. Je tedy potřeba mít na úvazky 25 lékařů, kteří v nich budou jezdit. Je totiž potřeba zajistit nejen směnný provoz, ale pokrýt také dovolené a podobně.

Dojíždíme na místo. Vyskakujeme z vozu a ze zavazadlového prostoru si bereme zásahové batohy. Jsou pěkně těžké, nacpané veškerou potřebnou výbavou. Nedílnou součástí výbavy je také EKG přístroj. Jedná se o několik kilogramů těžký, robustní, nárazuvzdorný výkřik techniky, obsahující kromě EKG řadu dalších čidel k monitorování pacientova stavu. Jednou z jeho nejdůležitějších součástí je defibrilátor, zařízení, pomocí kterého dáváme pacientovi výboje během resuscitace, je-li to třeba.

Pacient na nás čeká v obýváku. Sedí v křesle, těžce dýchá a již od dveří si všímám, že je bledý a zpocený. Hned v úvodu se ho ptám na potíže. „Mám tady bolesti“, ukazuje doprostřed hrudníku.

„Jakého charakteru jsou ty bolesti?“ zní moje doplňující otázka. „Tady mě to tlačí…mám hrudník jako ve svěráku…a jde to nahoru do ramen.“ Další otázkou zjišťuji, že bolesti začaly v klidu vsedě u televize asi před hodinou. Pacient se krátce před tím rozčílil nad nějakou složenkou, nedoplatkem či co.

Vyšetřuji pacienta: dýchání je čisté, puls dobře hmatný, můj kolega záchranář mě informuje o tom, že pacient má vyšší krevní tlak, saturace kyslíkem je v normě. Chystáme se natočit EKG. Mezitím dorazila další posádka s velkou sanitkou. Po jejich vstupu do obýváku je krátce informujeme o tom, co jsme zatím zjistili.

Po natočení EKG křivky je jasno. Typický akutní infarkt myokardu přední stěny. Prostřednictvím zdravotnického operačního střediska jsem si nechal zavolat kardiologa z nejbližšího kardiocentra a domlouváme se na transportu pacienta, a to rovnou k nim na nemocniční katetrizační sál. „Díky, budeme u vás asi za 40 minut.“

Obracím se na ostatní členy našeho týmu, dva záchranáře a řidiče ZZS. „Tak to máme vyjednané přímo na sále. Podáme léky a jedeme.“ Vidím, že pacient má již zajištěnou kanylu na levém předloktí a nasazenou masku s kyslíkem. „Budeš chtít nechat na cestu dvanáctku?“ To je hantýrka pro EKG související s počtem elektrod nalepených na těle pacienta a zaznamenaných EKG stop. „Ne, na cestu bude stačit čtyřsvod.“ Obracím se na pacienta: „Jak to vypadá?“ „Pořád mě to bolí, pane doktore.“ „Hned vám na to něco podáme,“ odpovídám. Obracím se k týmu: „Kubo, dáme i. v. jednu Sufentu 10 mikrogramů, Kardégic 250 mg, 10 000 jednotek heparinu, a dvě tablety Brilique.“

Léky, které jsem nadiktoval, představují standardní přípravu před invazivním výkonem v katetrizační laboratoři. Je mezi nimi silné opiátové analgetikum (lék proti bolesti) a pak léky, které stabilizují pacienta před cestou do kardiocentra. Pacientovi se brzy uleví, protože odeznívají bolesti na hrudi. Během cesty bude potřeba jeho stav monitorovat, protože stále hrozí riziko toho, že mu při probíhajícím infarktu začne selhávat srdce, nebo nastane některá z poruch srdečního rytmu, které mohou být i smrtelné.

Na všechny tyto komplikace jsme připraveni. Umíme je během jízdy do nemocnice nejen včas odhalit, ale i podat příslušnou léčbu, a to včetně případné kompletně provedené resuscitace, tzv. KPR. To vše je možné nejen díky sanitce vybavené nejmodernější technikou, přístroji i léky, ale především díky kompetentním členům výjezdových skupin. Záchranáři kombinují své znalosti získané ve škole se zkušenostmi z praxe, to vše je pak pravidelně upevňováno proškolováním s nácviky modelových situací. Spektrum toho, co záchranáři bez přítomnosti lékaře zvládají, se neustále rozšiřuje a já jako lékař jsem se během let u zdravotnické záchranné služby postupně profiloval spíš do role poradce a instruktora záchranářů, který vyjíždí jen na vybrané nejtěžší a nejkomplikovanější případy.

Lékařů ubývá, jak jsem psal na začátku tohoto článku, a záchranáři společně s řidiči ZZS již dnes tvoří největší část zaměstnanců zdravotnické záchranné služby. Vedle nich samozřejmě zajišťuje chod celé organizace také technický a administrativní personál. Občas na výjezdech slyším větu: „Přijeli k nám doktoři…“ Vím, že laici nemají přesnou představu o tom, jak celá organizace funguje, a tak bych chtěl touto cestou upozornit na to, že zdravotnická záchranná služba je tvořena nejrůznějšími profesemi a drtivá většina z nich nejsou lékaři (nebo doktoři, jak to komu vyhovuje) a já bych chtěl všem těmto lidem, nelékařům, kteří zasvětili svůj život záchraně lidských životů, na tomto místě poděkovat. Díky, dámy a pánové, jen tak dál. Nechť je naším životním motem staré rčení z Talmudu: „Kdo zachrání jednoho člověka, jako by zachránil celý svět.“